Lidé z dlouhých domů

Usedlý charakter života vázaný na konkrétní prostor je zásadní civilizační změnou provázející člověka a společnost od neolitu. Ve své esenci je platný dodnes, i když se nomádská tradice v některých kulturách stále ještě udržela. Sedentarizace komunit jako přelom v dějinném období je svým významem srovnatelná snad jen s průmyslovou revolucí. Sídlení na jednom místě pak umožnilo člověku budovat trvalejší a stálejší příbytky, které už můžeme považovat za domy v dnešním slova smyslu. Tedy šlo o prostor, který poskytoval určitý komfort a zázemí materiální i duchovní stránky lidské existence, ale současně i místo pro skladování nebo výrobu během nepříznivých ročních období.

Fotografie pozůstatků půdorysu dlouhého neolitického domu z lokality Bylany.

V prostoru širší střední Evropy doprovázel dlouhý neolitický dům první zemědělské populace již od jejich počátků. Jeho pozoruhodná jednota v rozsáhlém prostoru a čase staršího neolitu poukazuje na společný kulturní základ jednotlivých komunit. Pozůstatky těchto prehistorických domů zaznamenáváme již jen archeologicky, a to jako zahloubené části jejich půdorysů. Fakticky se jedná o negativní otisky základových kůlových jamek nebo žlabů v půdním podloží, ve kterých byly původně vztyčeny dřevěné kůly. Nejstarší domy představovaly nadzemní konstrukce tvořené pěti řadami nosných sloupů, (kultura s lineární keramikou). Vnější stěny domu byly vypleteny proutím a následně opatřeny omazávkou ze směsi hlíny a organických složek, jako je tráva a plevy. Středová a dvě vnitřní řady kůlů podepíraly krov a vaznice střechy. Zachované technologické součásti výdřev neolitických studen, dokládají zručnost tehdejších lidí a vyspělost tesařských spojů (čepování, přeplátování), které byly bezpochyby uplatněny i při stavbě domů. Střecha mohla být pokryta buď trhanicemi, tj. částmi kmenů dělených štípáním, nebo kůrou či rákosem, popřípadě slámou svázanou v došky.

Hypotetická rekonstrukce dlouhého domu kultury s lineární keramikou na základě půdorysu č. 41 z Bylan. Autor Petr Vavrečka.

Charakteristickým znakem neolitických domů je značná délka (až 48 m) a obdélný půdorys s přibližnou orientací sever-jih; díky tomu jsou ve změti kůlových jamek na sídlištích snadno rozpoznatelné. Typické jsou pro tyto nejstarší domy také velké, tzv. stavební, jámy nacházející se při obou delších stěnách, které představovaly zdroj hlíny potřebný při tvorbě výmazu stěn. Z celého rozšíření kultury LBK známe domy menší jednodílné, ale až trojdílné. Předpokládá se, že délka domu odrážela počet jeho obyvatel a jejich sociální status, přičemž některé indicie naznačují, že by mohly představovat komunity s odlišnými subsistenčními strategiemi.

Vymezení funkce předpokládaných částí (jižní, střední a severní) je podle nálezových situací komplikované, protože nemáme k dispozici podlahový horizont, a tím ani téměř žádné informace o funkci interiéru a vybavení obydlí. Úroveň podlahy se pravděpodobně původně nacházela o několik decimetrů výše a byla během tisíciletí odstraněna půdní erozí i zemědělskou činností. Přímá svědectví ke zhodnocení aktivit uvnitř domů u nás prakticky chybějí. Ojedinělým příkladem vnitřního vybavení je zásobnice zahloubená v jihovýchodním rohu střední části půdorysu domu v Bylanech u Kutné Hory. Členění domu je proto někdy interpretováno na základě etnografických dokladů. Důraz je kladen na narůstající intimitu prostoru ve směru podélné osy od jižní vstupní části domu směrem k severní. Jižní část je chápána jako pracovní či zásobní prostor, střední část je pokládána za obytné a společenské jádro soustředěné kolem předpokládaného otopného zařízení ohniště nebo pece, a severní část domu je považována za privátní prostor.

Společně fungujících domů v jedné fázi sídliště bývalo zpravidla okolo pěti, ale někdy i více než deset. Osamoceně se domy vyskytují spíše výjimečně například na lokalitě v Miskovicích. Obecně se soudí, že dům poskytoval zázemí jedno- až dvougeneračním rodinám. Demografické odhady počtu obyvatel osady se výrazně různí a pohybují se od 25 po 150–250. Počet částí domu je dáván do souvislosti s počtem jeho obyvatel a zejména s jejich postavením ve společnosti. Naznačovalo by to určitou strukturovanost obyvatel sídliště, která by se odrážela v typech domů odlišujících se v počtu a kombinaci jeho částí.

Hypotetická rekonstrukce neolitického dlouhého domu se zvýšeným patrem v jižní části. Autor Petr Vavrečka.

Dlouhé domy se seskupovaly do sídlišť, které mohly mít podobu několika volně stojících usedlostí jako na obrázku, anebo zřejmě i organizovanějších osad s domy stojícími v řadách. Autor Petr Vavrečka.

Chcete se dozvědět víc?

• Coudart, A. 1998. Architecture et société néolithique. L´unité et la variance de la maison danubienne. Paris.
• Modderman, P. J. R. 1970. Linearbandkeramik aus Elsloo und Stein. Analecta Praehistorica Leidensia 3.
• Pavlů, I. 2000. Life on a neolithic site. Praha, ARU Praha.
• Podborský, V. 2011. Fenomén neolitického domu. Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity. Studia Minora Facultatis Philosophicae Universitatis Brunensis 2009-2010(M 14-15): 17-45.
• Rück, O. 2009. New aspects and models for Bandkeramik settlement research. Creating communities . New advances in Central European Neolithic research. D. Hofmann and P. Bickle, Oxbow books: 159-185.
• Soudský, B. 1969. Étude de la maison néolithique. Slovenská archeológia 17: 5-96.
• Stäuble, H. 2005. Häuser and absolute Datierung der Ältesten Bandkeramik. Bonn, Dr. Rudolf Habelt GmbH.
• Whittle, A. 2009. The people who lived in longhouses: what´s the big idea? Creating Communities. New Advances in Central European Neolithic Research. D. Hofmann and P. Bickle. Oxford, Oxbow Books: 249-263.