Miskovice – dům a hrob. Jsou mohyly vzpomínkou na dlouhé domy?

Malý sídelní areál, a hlavně pohřebiště v Miskovicích neprávem stojí ve stínu proslulého neolitického sídliště v Bylanech u Kutné Hory. Nachází se v jeho těsném sousedství, prostorově jsou dokonce spojeny tokem říčky Bylanky. Neolitičtí obyvatelé tak museli o sobě vzájemně vědět, zřejmě spolupracovat, možná společně hospodařit nebo prožívat slavnosti. Tedy pokud nebyli dokonce příbuzensky spjati, což nepřímo naznačuje pozdější proměna Miskovic v pohřební areál a jeho příslušnost do sídelního prostoru Bylan.

Miskovice byly v době kultury s lineární keramikou jen menší sídelní enklávou oproti hustě osídleným Bylanům. Její trvání se odhaduje na cca 75-100 let. Postupně zde byly postaveny tři domy, které vždy respektovaly prostor předchozí stavby. Po opuštění sídliště na konci kultury s lineární keramikou zůstalo místo po nějakou dobu opuštěné, následně ale živé nahradili mrtví – ze sídliště se stalo pohřebiště. Jednalo se vlastně o samostatný a dislokovaný pohřební areál kultury s vypíchanou keramikou v zázemí bylanského sídliště a jeho dvou rondelů.

Dokumentace dvojhrobu č. 102 v Miskovicích se spálenými ostatky ženy a kostrou dítěte, včetně milodarů – nádob kultury s vypíchanou keramikou.

Celkem zde bylo prozkoumáno 69 hrobů, ale odhaduje se množství vyšší. Pohřby byly birituální – těla byla ukládána nejdřív nespálená, v další fázi převažuje kremace. Rozložení hrobů v prostoru zaniklého sídliště zcela respektuje půdorysy původních dlouhých domů. To lze vysvětlit dvěma způsoby: buď domy byly stále na povrchu patrné a další generace je z nějakého důvodu plně respektovala, nebo byly hroby umísťovány i do prostoru domů, ale do současnosti se z různých důvodů (eroze, orba) nedochovaly.

Dlouhé neolitické domy, jakožto předobraz megalitických mohyl, jsou v odborné literatuře poměrně diskutovaným tématem. Pohřby u domů by tak měly určitou symbolickou roli v přeměně původního významu obydlí pro živé v prostor určený mrtvým. Souvisí to i s úctou k předkům a místům s nimi spojenými. Po smrti důležitého člena rodiny by byl dům opuštěn a stavba by se stala výhradním příbytkem mrtvého, příp. dalších členů jeho rodiny. To by mohlo být důvodem, proč dnes zaznamenáváme jen ojedinělé pohřby v okolních jámách u domů – ostatky z domů (nebo uložené do zbytku zbořené stavby) by byly zničeny důsledkem času a staly by se archeologicky nezachytitelnými. Podobný jev – ukládání zemřelých do pláště mohyly – je možné pozorovat z následného období eneolitu. Mezi mohylami jako takovými a dlouhým domem lze hledat vodítko v symbolické rovině. U domů a hrobů je možné pozorovat úzkou vazbu i na Předním východě, kdy byli zemřelí pohřbíváni pod podlahou domů, nebo alespoň jejich ostatky částečně zůstávaly v interiéru obydlí. Prolnutí světa živých a mrtvých má tedy svou dlouhou tradici.

Chcete se dozvědět víc?

• Bradley, R. 1998. The Significance of Monuments: On the Shaping of Human Experience in Neolithic and Bronze Age Europe. London: Routledge.
• Bradley, R. 2001. Orientations and origins: a symbolic dimension to the long house in Neolithic Europe. Antiquity 75 (287): 50–56.
• Hodder, I. 1990. The Domestication of Europe: Structure and Contingency in Neolithic Societies. Oxford: Blackwell.
• Končelová, M. 2010. Sociální a symbolický význam neolitických domů. Živá archeologie 11: 32–35.
• Midgley, M. S. 2005. The Monumental Cemeteries of Prehistoric Europe. Stroud: Tempus Pub Limited.
• Pavlů, I. 1998. Linear Pottery Settlement Area of the Miskovice 2 Site (Distr. Kutná Hora). In Bylany Varia 1, ed. I. Pavlů, 53–82. Praha: Archeologický ústav AV ČR.
• Turek, J. 2010. Domy mrtvých ve světě prvních zemědělců. Živá archeologie – (Re)konstrukce a experiment v archeologii Supplementum 3: 7–12.