Genetický původ

V kosterních pozůstatcích uložených po tisíciletí v zemi se mohou v příznivých podmínkách dochovat zbytky kostních buněk a spolu s nimi i deoxyribonukleová kyselina (DNA) nesoucí genetickou informaci. Stále roste počet jedinců, z jejichž kostí se podařilo extrahovat DNA předneolitického a neolitického datování. S ním i naděje, že budou zodpovězeny otázky genetického příspěvku předovýchodních populací během počátků a šíření zemědělství v Evropě. Klíčem k pochopení procesů a kontaktů, které v té době probíhaly (jakkoli byly převrstveny těmi novějšími), je v geografickém kontextu i genetická proměnlivost nás samotných. K zintenzivnění diskuse tedy přispívá i rostoucí objem dat o genetické diverzitě současných lidí.

Geografický model vytvořený na základě Y chromozómu haploskupin R1b1b2. Ukazuje šířící se populační vlny zemědělců z Předního východu. Podle Sjödin – François 2011.

První pokusy o aplikaci genetických dat při řešení archeologických otázek realizoval se svými spolupracovníky P. Menozzi. Již v 70. letech minulého století vyhodnocoval četnosti konkrétních forem genů (alel) krevních skupin, HLA-systému a některých enzymů současných populací Evropy. Sledovány byly tedy frekvence bílkovin, jejichž podoba je geneticky kódována. Tyto klasické genetické markery analyzovali o něco později pomocí mnoharozměrných statistických technik i A. Ammerman a L. Cavalli-Sforza. Počátky evropského neolitu měly podle nich podobu rychle se šířící a zároveň rychle narůstající populační vlny zemědělců z Předního východu. Ačkoli je model demické difůze některými badateli dodnes podporován, posun od klasických markerů k přímé analýze DNA v 90. letech přinesl pádné argumenty i pro scénáře zcela jiného druhu. První výsledky analýzy mitochondriální (mt) DNA ukázaly, že předkové většiny evropských populací vstoupili do Evropy ve svrchním paleolitu a neolitické haploskupiny jsou dnes v menšině.

Smíšený původ obyvatel dnešní Evropy dokládají de facto všechny druhy studií – ty, které zkoumaly klasické markery, i ty zohledňující haploskupiny mtDNA a Y chromozomu. Zjevná je i podoba migračního koridoru směřujícího z jihovýchodu na severozápad kontinentu, zatím ale nepanuje obecná shoda o velikosti příspěvku původních a předovýchodních skupin. Genetická struktura Evropy je poměrně komplikovaná a význam předovýchodní komponenty se v jednotlivých oblastech různí. Nicméně se zdá, že v žilách Evropanů koluje více než vydatná porce krve lovců-sběračů. Analýzy mtDNA prokázaly, že linie z Předního východu dnes vlastní jen cca pětina obyvatelstva a zbývající díl připadá na přímé potomky migrací, které probíhaly mnohem dříve než v neolitu.

Také studie, které se soustředily na mužský chromozom Y, potvrdily dominantní postavení haploskupin, které můžeme označit jako paleolitické (R1a, R1b a I, u nás celkem 80 % mužů). Nelze ovšem vyloučit, že některé „paleolitické“ haploskupiny byly do střední Evropy zaneseny během neolitické expanze, případně ještě později. Frekvence haploskupin stopujících neolitickou expanzi (E3b, G a J2) klesá ve směru postupující migrační vlny a v našich zemích je jejich podíl celkem 15 %. Zbývající 4 % české populace odvozuje svůj původ od recentních migračních událostí. Výsledky těchto výzkumů jsou v dobré shodě s demografickými modely, které odhadují míru plodnosti a rychlost růstu populací prvních zemědělců. Podle demografických simulací byli šířící se zemědělci v menšině a početní převýšení místních lovců-sběračů dosahovalo 55–72 %.

Chcete vědět víc?

• Ammerman, A., and L. L. Cavalli-Sforza. 1984. The neolithic transition and the genetics of population in Europe. Princeton: Princeton University Press.
• Divišová, M. 2012. Current Knowledge of the Neolithisation Process: a Central European Perspective. Interdisciplinaria archaeologica. Natural Sciences in Archaeology 3 (1):141-153.
• Sjödin, P., and O. François. 2011. Wave-of-Advance Models of the Diffusion of the Y Chromosome Haplogroup R1b1b2 in Europe. PLoS ONE 6(6): e21592. doi: 10.1371/journal.pone.0021592.