Archeologické 3D virtuální muzeum
jazykové mutace CS EN

Tlupy, kmeny, náčelnictví

Další cestou při hledání hranice mezi moderní a tradiční společností byla kategorizace odlišností společenské organizace a jejích řídících mechanismů. Až americký antropolog Elman Service rozpracoval rozdělení společností na čtyři skupiny za pomoci multikriteriálního přístupu. Jeho typologie odrážela i evoluční aspekt. Členění na tlupy, kmeny, náčelnické útvary a státy se používá dodnes, i když ne bez výhrad. Kritické hlasy upozorňují především na problémy spojené s pokusy aplikovat typologii vytvořenou podle recentních předindustriálních populací na případy společností známých z historických pramenů nebo jen archeologicky.

Jako tlupy (anglicky „band“) jsou označovány malé skupiny lovců-sběračů. Členové byli obvykle navzájem spřízněni buď pokrevně, nebo sňatkem. Tlupy postrádaly formální vedení, mezi členy nebyly markantní majetkové rozdíly, ani odlišnosti ve společenském postavení. To že byly tlupy spíše malé a mobilní se odráželo i na velikosti a struktuře sídlišť. Příkladem takové skupiny mohou být Křováci v jižní Africe či Hadza v Tanzanii.

Kmeny podle Elmana Service byly pak obecně větší než tlupy, ale jen vzácně dosahoval počet jejich členů několika tisíc osob. Jejich obživa obvykle spočívala v domestikovaných zdrojích. Jednalo se o sedentarizované zemědělce nebo v krajině migrující pastevce. Kmen se skládal z řady individuálních komunit (rodin, vesnic apod.) navzájem spjatých příbuzenskými vazbami, ať už reálnými či deklarovanými (mytologickými). Kmeny obvykle postrádaly oficiální představitele a „hlavní město“, protože neexistovala ekonomická základna potřebná pro vytvoření mocenských struktur. Podobou sídel tak byly usedlosti či vesnice. Toto uskupení mělo být podle Service jakousi přechodnou formou mezi tlupami a náčelnickými útvary.

Sociální organizace náčelnických útvarů byla tvořena z několika větví příbuzenských skupin neboli kónických klanů. V nich byli jejich členové vnitřně diferencováni na základě příbuznosti s reálným či mytologickým předkem – zakladatelem. Politickým představitelem takové společnosti byl náčelník, který své postavení dědil v rámci vymezeného okruhu příbuzných. Prestiž a postavení ve společnosti se odvozovaly od toho, jak blízká byla příbuznost jedince s náčelníkem. To se odráželo i v pohřebním ritu. Centralizace moci se projevovala především v rámci spirituální oblasti ceremonií a rituálů. Autorita náčelníka se do značné míry překrývala s funkcí kněžskou. Jedním z rysů byla proto také existence stálého sakrálního místa. Nicméně je nutné přiznat, že náčelnických systémů mohla existovat velká řada s různými mechanismy fungování. Příklady nalezneme třeba na severozápadním pobřeží Severní Ameriky.

Poslední z kategorií jsou rané státy, ty dávají vzniknout komplexitě, která charakterizuje složitější sociální útvary. I když si rané státy zachovávaly řadu rysů náčelnických uskupení, šlo na rozdíl od nich o společnost nepříbuzenského typu (tzn. postavení získané díky kvalitám, ne původu), stratifikovaná do různých sociálních tříd. Vznikly tak elity, kam patřili úředníci, vojáci či kněží. Vrcholek pomyslné pyramidy pak zaujímal král. Měl explicitně danou pravomoc vytvářet zákony a vynucovat jejich dodržování i násilím. V raných státech také končí instituce daru, která je nahrazena vybíráním daní.

Rané státy byly pravidelně územně malé a často je tvořilo jedno dominantní město a jeho ekonomické zázemí. Protože státotvorný etatizační proces byl takříkajíc regionálně nakažlivý, skoro pravidelně existovalo v dané oblasti států několik. Ty spolu zákonitě vytvářely síť interakcí, které se dynamicky proměňovaly z mírových na válečné. Král, který si podrobil okolní panovníky, se tak stal králem králů a jeho říše přestala splňovat kritéria raného státu.

Schematické znázornění kónických klanů náčelnické společnosti a heterarchické struktury raného státu.

 

Chcete se dozvědět víc?

  • Earle, T. K. 1991. Chiefdoms: power, economy and ideology. Cambridge and New York: Cambridge University Press.
  • Morgan, L. H. 1877. Ancient Society. Or Researches in the Lines of Human Progress from Savagery through Barbarism to Civilization. London: MacMillan & Company.
  • Parkinson, W. A. (ed). 2002. The Archaeology of Tribal Societies. Michigan: Ann Arbor.
  • Service, E. R. 1962. Primitive Social Organization. An Evolutionary Perspective. New York: Random House.
  • Service, E. R. 1975. Origins of the state and civilization: the process of cultural evolution. 1st Aufl. New York: Norton.
  • Yoffee, N. 1990. Before Babel: a review article. Proceedings of the Prehistoric Society 56:299-313.
  • Yoffee, N. 2005. Myths of the archaic state: evolution of the earliest cities, states and civilizations. Cambridge and New York: Cambridge University Press.

 

Anotace

Pavlů, I. 2010: Činnosti na neolitickém sídlišti Bylany. Activities on a Neolithic Site of Bylany. Praha: Archeologický ústav AV ČR.

Childe, V. G. 1957: The dawn of European civilisation. London: Routledge and Kegan (1925: The dawn of European civilisation. London: Kegan Paul).

Campana, S. – Remondino, F. 2008: Fast and Detailed Digital Documentation of Archaeological Excavations and Heritage Artifacts. In: A. Posluschny – K. Lambers – I. Herzog eds., Layers of Perception. Proceedings of the 35th International Conference on Computer Applications and Quantitative Methods in Archaeology (CAA), Berlin, Germany, April 2–6, 2007, Bonn: Dr. Rudolf Habelt GmbH, 36–42.

 

Anderson, E. F. – McLoughlin, L. – Liarokapis, F. – Peters, Ch. – Petridis, P. – de Freitas, S. 2009: Serious Games in Cultural Heritage. The 10th International Symposium on Virtual Reality, Archaeology and Cultural Heritage VAST – State of the Art Report, Aire-la-Ville, 29–48.

Květina, P. – Končelová, M. 2013a: From punch cards to virtual space. Changing the concept of archaeological
heritage management in the digital age. In: P. F. Biehl – Ch. Prescott eds., Heritage in the
Context of Globalization. Europe and the Americas, New York: Springer, 95–102.

Autor. Název publikace. Vedlejší názvy. Vydání. Další tvůrce. Místo: nakladatel, rok. Počet stran. Edice, číslo edice. ISBN.