Ti druzí

Sociální svět, který nás obklopuje, se skládá z lidí, s nimiž sdílíme zvyky, normy, hodnoty. To ale není všechno. Ještě jsou tu ti, kteří nám podobní nejsou ani trochu, ti, v jejichž blízkosti nežijeme. Ti druzí.

Archeologie a antropologie k sobě mohou mít velmi blízko právě tím, že se soustředí na poznání kultury i společnosti diametrálně se lišící od té současné - západní. Koncept „těch druhých“ se do obou oborů vetřel od samotných počátků, a to zcela přirozeně jako důsledek zájmu o poznání exotických lidí, jejich zvyků a věcí. Obecně se odlišují kulturními rysy a vzory chování. Vnímání rozdílu se ale úzce pojí i s historickou perspektivou, která do posuzování vztahu mezi vlastní společností a bytostmi za jejími hranicemi vnáší další rozměr. Totiž čím dále do minulosti jdeme, tím se zužuje okruh lidí, kteří byli pokládáni za součást vlastní kultury. V dnešní době považujeme Evropu za domovinu a její obyvatele za nám blízké, ale Napoleonův dragoun psal domů v roce 1805 z Moravy toto: „Řeknu vám, že se nacházím v zemi, kde se nemluví ani německy, ani francouzsky. Ženy tu mají obličej jako opice, ruce jako psí pracky, nohy jako velbloud.“ Takový popis, v němž nejsou ani fyzickému vzhledu těch druhých přisouzena lidská kritéria, je přímou analogií líčení domorodců z exotických krajin.

Univerzální kategorií vlastní zřejmě všem lidským společenstvím je etnocentrismus. Na jeho základě rozdělujeme svět v různých úrovních dichotomie na: my-cizinci, my-ti druzí, my-nelidé. Ikonické příklady takového uvažování poskytuje historická epocha velkých zámořských objevů a především období, které nastalo po objevení Ameriky v roce 1492. Za základní parametr rozdílu mezi Evropany a indiány byl považován jazyk, protože neschopnost komunikace ze strany cizinců byla vždy příznakem jejich jinakosti. Kryštof Kolumbus tak proto uvažoval, jestli lze vůbec indiány z Karibiku považovat za lidské bytosti – museli by totiž mluvit jazykem známého světa. Nejdříve si myslel, že v místním jazyce rozpoznává španělská slova a plísnil domorodce kvůli špatné výslovnosti. Postupně dospěl Kolumbus k závěru, že nejde ani o podřazené lidi, ale jen živé věci. Budiž k tomu ještě řečeno, že (pokud nám to relevantní prameny dovolují posoudit) původní obyvatelé kolonizovaných zemí pohlíželi na evropské dobyvatele úplně stejně.

Také v antropologii a archeologii probíhaly primární pokusy o vymezení kulturní jinakosti na instinktivní bázi. Velmi brzy se však oba obory opřely o exaktnější kritéria. Archeologie na základě třídění artefaktů začala rozeznávat odlišnou materiální náplň jednotlivých chronologických etap prehistorie a současně ji propojovat do geografických okruhů. Antropologie mezitím pracovala na vymezení jinakosti „těch druhých“. K hlavním osám odlišností mezi moderním a předindustriálním světem patřily jazyk, společenský naturel a způsob myšlení, kultura, etnická identita, sociální organizace, příbuzenské systémy a adaptace.

Základní povaha společnosti (temperament, naturel…) a instituce, které tato přirozenost produkuje, byly už na první pohled možným výchozím bodem odlišností mezi primitivními a moderními komunitami. Řada badatelů se snažila tento rys postihnout a vytvořit tak teorii vzájemné sociální odlišnosti. Schémata vytvářená v průběhu 19. i 20. století pracovala s různými koncepty, počínaje integrací, přes právní rámec až po způsob myšlení obou srovnávaných světů.

Chcete se dozvědět víc?

• Fabian, J. 1983. Time and the Other: How Anthropology Makes Its Object. New York: Columbia Univesity Press.
• Klusáková, L., M. Křížová, K. Kubiš, M. Řezník, and D. Tinková. 1999. Namísto úvodu. "my" a "oni" - náčrt teoretické reflexe problematiky. Acta Universitas Carolinae - Philosophica et Historica 5. Studia Historica LII. Obraz druhého v historické perspektivě II:11-28.
• Květina, P. 2010. Archeologie smyšlené identity. Archeologické rozhledy 62/4:629-660.
• Mason, P. 1990. Deconstructing America: Representations of the Other. London: Routledge.