Kdy vznikla ekonomická adaptace, která člověka pevně svázala se stády krav, koní, velbloudů, ovcí a koz? Původní myšlenka sociálních antropologů byla taková, že jde o souběžný proces s pracovní specializací neolitické společnosti až po vzniku neolitu. Také archeolog Andrew Sherratt ve své koncepci tzv. revoluce sekundárních produktů tento proces vztahoval k 4. a 3. tis. př. n. l., kdy se měla chovaná zvířata, původně živá zásobárna masa, stát zdrojem širšího spektra produktů jako je srst zpracovávaná na přízi, mléko a od něj odvozené potraviny. Zvířata se dále začala využívat pro transport a jako tažná síla.
Směna produktů mezi usedlými zemědělci a nomádskými pastevci představuje dosud pevnou součást existence různých afrických populací. Foto nahoře Eliška Podgorná, Burkina Faso 2015. Foto dole Viktor Černý, Niger 2004. |
Podle jiných badatelů souvisela specifická pastevecká ekonomika s intenzivní zemědělskou produkcí a chovem dobytka, kdy během hledání výhodnější strategie zajištění obživy došlo ke kombinaci agrární a pastorální ekonomiky, či se stali nomády zcela. Další badatelé především z řad archeologů poukázali na fakt, že vznik pastevectví byl s počátky pěstování plodin souběžný, anebo mu dokonce předcházel.
Nomádské pastevectví už ve slovním spojení představuje duální koncept, který v sobě zahrnuje dvě teoreticky na sobě nezávislé behaviorální typy: nomádství a pastevectví. Nomádi mohli být zároveň sezónně usedlými zemědělci nebo mohli s polnohospodářskými komunitami existovat ve vyrovnané symbióze. Příkladem mohou být senegalští Fulbové anebo Turkana z východní Afriky, kteří sice subsistenčně z větší části záviseli na pastevectví, ale zároveň také sami pěstovali a obchodem získávali řadu zemědělských produktů, kterých si ve svém jídelníčku velmi cenili. Pastevectví mohlo koexistovat se zemědělstvím i v rámci jedné sídelní komunity, kdy se jedné z těchto činností věnovala specializovaná sociální nebo etnická skupina. Dokladem je např. syrská vesnice Tell Ṭoqaan, kterou zkoumala antropoložka Louise Sweet.
Specifickým pojmem spojeným s pasteveckými nomády je transhumance. Obecně šlo o kulturní adaptaci, která umožňovala chovat dobytek v oblastech s výraznými sezónními výkyvy. Typicky se v takových oblastech střídala horká a suchá léta s deštivými a studenými zimními intermezzy. Základní mechanismus transhumance byl jednoduchý: s ohledem na aktuální dostupnost pastvy se lidé a jejich dobytek lokálně přesunovali do oblastí, kde bylo možné zvířata nakrmit. Takové chování bylo však částečně určeno geomorfologií, jelikož z hlediska sezónní diverzity pastvin měla výhodu území, kde se střídají nížiny a hory.
Jedním z pokusů o názorné vymezení kategorií spojených s mobilním pastevectvím je toto schéma, které klade důraz na směr geografických přesunů ve spojení s počtem překročených ekologických nik. Nomádství je zde znázorněno jako pohyb v rámci jediné niky, zatímco při migraci se jich překonává víc. Specifickým typem stěhování je přesídlení, které se na rozdíl od ostatních dvou kategorií neděje periodicky. Podle Ingold 1987, 193. |
Problémem historického poznání pasteveckých nomádů je jejich velmi slabá archeologická viditelnost. Pokusy o vydělení specifického okruhu hmotných pramenů, které by bylo možné ztotožnit právě s chovateli dobytka, většinou vyzněly na prázdno. Potenciálním vodítkem tak zůstávají pouze sídliště, především z hlediska své prostorové struktury i typu objektů. Při interpretaci takových pozůstatků je pak třeba mít na paměti kulturní vzory spojené právě s mobilitou a chovem větších zvířecích stád.
Typické rysy nomádské ekonomiky jsou následující: 1) lidé se spolu s dobytkem přesunovali v krajině, a to na krátké či delší vzdálenosti, vertikálně i horizontálně; 2) skupinová identita nomádů byla relativně nestálá, velikost sídelních komunit a jejich složení se sezónně měnilo; 3) jednotlivé domácnosti byly silně autonomní, a to jak v otázkách migrací (kam a kdy se přesunout), tak i osídlení (s kým a jak dlouho bydlet); 4) přirozený trend časté relokace osídlení s sebou nesl i celkově flexibilní právní systém spojený s užíváním půdy k pastvě.
Tábor nomádů a jeho následný archeologický obraz. Foto Petr Květina, Jordánsko, oblast Faynan 2013. |
Chcete se dozvědět víc?
- Adriansen, H. K. 2008. Understanding Pastoral Mobility: The Case of Senegalese Fulani. The Geographical Journal 174 (3):207-222.
- Cribb, R. 1991. Nomads in Archaeology. Cambridge: Cambridge University Press.
- David, N., and C. Kramer. 2001. Ethnoarchaeology in action. Cambridge: Cambridge University Press. 242.
- Dyson-Hudson, R., and N. Dyson-Hudson. 1980. Nomadic Pastoralism. Annual Review of Anthropology 9:15-61.
- Evans-Pritchard, E. E. 1940. The Nuer: a description of the modes of livelihood and political institutions of a Nilotic people. Oxford: Clarendon Press.
- Flannery, K. 1972. The cultural evolution of civilizations. Annual Review of Ecology and Systematics 3:399-426.
- Hole, F. 1978. Pastoral nomadism in western Iran. In Explorations in ethnoarchaeology, ed. R. A. Gould, 127-167. Albuquerque: University of New Mexico Press.
- Jacobs, A. H. 1965. African Pastoralists: Some General Remarks. Anthropological Quarterly 38 (3):144-154.
- Khazanov, A. M. 1994. Nomads and the Outside World. Madison: University of Wisconsin Press (2nd edition).
- Krader, L. 1959. The ecology of nomadic pastoralism. International Social Science Journal 11:499-510.
- Lees, S. H., and D. G. Bates. 1974. The Origins of Specialized Nomadic Pastoralism: A Systemic Model. American Antiquity 39 (2):187-193.
- Patai, R. 1951. Nomadism: Middle Eastern and Central Asian. South West Journal ofAnthropology 7:401-414.
- Rowton, M. B. 1974. Enclosed nomadism. Journal of the Economic and Social History of the Orient 17:1-30.
- Sherratt, A. 1981. Plough and pastoralism: aspects of the secondary products revolution. In Pattern of the Past: Studies in honour of David Clarke, eds. I. Hodder, G. Isaac, and N. Hammond, 261-305. Cambridge: Cambridge University Press.
- Spooner, B. 1973. The Cultural Ecology of Pastoral Nomads. An Addison-Wesley Module in Anthropology No. 45. Reading, Massachusetts: Addison-Wesley.
- Stenning, D. J. 1957. Transhumance, Migratory Drift, Migration; Patterns of Pastoral Fulani Nomadism. The Journal of the Royal Anthropological Institute of Great Britain and Ireland 87 (1):57-73.
- Sweet, L. E. 1974. Tell Toqaan: A Syrian Village. Anthropological Paper No. 54. Ann Arbor: Museum of Anthropology, University of Michigan.