Čas společností

Druhá úroveň popisovaného braudelovského vnímání času zahrnuje společenskou, ekonomickou a kulturní historii. V této hladině plyne čas pomaleji než v předchozí rovině událostí a odehrává se zde velká část změn, které postihují všechny členy společnosti. Kromě proměn událostního charakteru do ranku této úrovně spadají inovace plíživějšího stupně. Nemusí přitom jít vůbec o změny osudové, které by naše životní dráhy přímo otáčely, ale o drobné, zprvu těžko anebo vůbec nikdy postřehnutelné změny přirozeného habitu. Z hlediska identifikace startu takových intervalů stojí za to si uvědomit, že delší etapy historického času se mohou pojit s určitými artefakty nebo jejich typickými parametry (tvar, materiál, design...). Této skutečnosti je možné využít při chronologickém členění minulosti, k níž jakékoliv psané záznamy chybí.

Takové úseky času jsou primárně studijní doménou archeologie. Na jejím počátku jakožto nového vědního oboru stál přitom obyčejný lidský zájem o kuriozity a „podivnosti“ materiálního světa. Až na počátku 18. století pochopili někteří učenci, že v zemi nalézané předměty nejsou produkty nadpřirozených sil, ale pozůstatky lidské minulosti. Potřeba datovat tyto předměty dala podnět k pokusům o jejich systematizování a další analýzu. Řešení vycházelo ze základní morfologie artefaktů. Tvary a jiné formální vlastnosti předmětů procházejí v čase změnami, takže když se předměty stejného druhu seřadí vedle sebe, je možné spatřit jejich posloupný vývoj. Jejich absolutní stáří takto ale určit nelze a je také potřeba respektovat geografickou rovinu. O vytvoření základní relativní chronologie artefaktů se zasloužil dánský učenec Christian Jürgensen Thomsen, který formuloval teorii o následnosti kamene, bronzu a železa v roce 1836.

Pro další třídění, které by odráželo i prostorové rozložení archeologických nálezů, byl definován pojem „archeologická kultura“. Chronologie kultur pak postihuje typologické změny technologie a stylu dochované materiální kultury. Archeologická kultura je popsána na základě typologické podobnosti artefaktů v čase i prostoru. Za mezní hranici možností typologické relativní chronologie je považováno vymezování kratších úseků právě v rámci archeologických kultur. Toto hlubší studium se snaží postihnout především drobné typologické změny stylu jednotlivých druhů artefaktů a určit je jak chronologicky, tak geograficky. Není ale jasné, co by malé změny designu artefaktů měly odrážet z hlediska interpretace jejich vztahů k lidem. Další otázka je, do jaké míry odráží prostorové a časové změny artefaktů reálné struktury a dynamické jevy v lidské společnosti.

Móda či styl materiální kultury ukazuje změnu našeho materiálního světa. Takové změny se odehrávají pořád, i když si je málokdy uvědomujeme. Jedním z typických předmětů spojených s časem je oděv a s ním spojená potřeba lidí přizpůsobovat podobu svých šatů aktuálním trendům, ale zároveň musí být zachován obecný zvyk nastavený konkrétním kulturním prostředím. Oděv v historii i současnosti prodělával časté stylové turbulence, a není proto obtížné najít trend, který by jasně definoval určité období – příkladem může být římská tóga, renesanční okruží či cylindr 19. století.

Chcete se dozvědět víc?

• Bahn, P. 2005. The Three Ages. In Archaeology. The Key Concepts, eds. C. Renfrew, and P. Bahn, 197-199. London and New York: Routledge.
• Kossinna, G. 1936. Die deutsche Vorgeschichte: eine hervorragend nationale Wissenschaft. Leipzig: Kabitzsch.
• Květina, P. 2010. Archeologie smyšlené identity. Archeologické rozhledy 62/4:629-660.
• Neustupný, E. 1997. Uvědomování minulosti. Archeologické rozhledy 49 (2):217-230.
• Sklenář, K. 1983. Archaeology in central Europe: the first 500 years. New York: St. Martin's Press.
• Shennan, S. (ed). 1989. Archaeological approaches to cultural identity. London: Unwin Hyman.