Dlouhá předovýchodní cesta

Oblast Předního východu se těší vědeckému zájmu především z toho důvodu, že pomocí přírodovědných analýz se podařilo potvrdit výskyt divokých forem obilovin, luštěnin i později domestikovaných druhů zvířat již před několika desítkami tisíců let.

Nejstarší neolitické lokality leží v oblasti Předního východu. Vzhledem k neustálému sociálnímu napětí a válkám nelze například v klíčové Syro-levantské oblasti momentálně provést tolik potřebné revizní výzkumy s využitím moderních metod. Na obrázku jsou vyznačeny lokality zmíněné v textu.

Geografické území, tvarem připomínající obrácený srpek Měsíce - tzv. úrodný půlměsíc, lze ohraničit územím Levanty (východní Středomoří - dnešní poloostrov Sinaj v Egyptě, Izrael, Palestinská autonomie, Libanon, Jordánsko a Sýrie), horní Mezopotámie (jihovýchodní Anatolie - dnešní JV Turecko), střední a dolní Mezopotámie (dnešní Írán a Irák, dolní povodí řek Eufratu a Tigridu). Jedná se tedy o značně rozsáhlý a členitý výsek krajinných typů, od mořského pobřeží a rovin až po horské končiny Zagrosu v dnešním Íránu.

Již v závěru starší doby kamenné (epipaleolit) před více než 20 000 lety byla v oblasti dnešního státu Izrael na lokalitě označené jako Ohalo II prokazatelně drcena pomocí kamenných mlecích nástrojů zrna divokých forem obilovin – ječmene a některých variant pšenice, což dokazuje jejich běžné využívání k obživě. Rostlinná složka byla součástí stravy také v následujícím období, které označujeme jako komplex Kebaran (18 000 – 12 500 př. n. l.). Různě velké skupiny lovců-sběračů tohoto kulturního komplexu se vyskytovaly na poměrně protáhlém území, odpovídajícím zhruba levé polovině úrodného půlměsíce. Dokladem pro zpracování rostlinné stravy jsou kamenné třecí podložky, tlouky a hmoždíře. O něco větší prostor zaujímal následující komplex Natufien (12 500 – 9 800 př. n. l.), v jehož starší fázi lze doložit několik dlouhodobě osídlených lokalit, včetně plánovité zástavby. V této době byla využívána celá řada rostlin i živočichů, které byly později prokazatelně šlechtěny a domestikovány. Taktéž analýzy lidských pozůstatků, hlavně zubů, potvrzují konzumaci rostlinných produktů s mnohem vyšším podílem, než v předchozím období. V mladší fázi se nicméně plochy sídliště zmenšovaly a existují také důkazy stále větší mobility, což neodpovídá představě o lineárním vývoji.

Obytné jednotky z neolitického před-keramického období PPNA, stavěné z proutí či rákosu omazaného jílem (mazanicí), kopírují tvarem půdorysu i použitými technologiemi lovecko-sběračský Natufien. Objevují se však na sídlištích ve větším počtu, tvoří prostorové shluky a okolní movité nálezy naznačují dlouhodobé využívání některých poloh. Převzato a upraveno podle Barker 2006, str. 133, obr. 4. 10.

V severnější oblasti, v okolí středních toků Eufratu a Tigridu, žilo na dosud známých největších sídlištích běžně kolem 100 – 300 lidí. Celkový nárůst populace zřejmě vyvolal i zásadní změny v sociální struktuře, což je jedna z hypotéz souvisejících s procesem neolitizace na různých světadílech. Zjednodušeně řečeno, větší sídelní útvary je nutné nějakým způsobem organizovat a lze tedy už v této době uvažovat o existenci jedinců či skupin s výjimečným společenským postavením. Složitější uspořádání společnosti naznačují i importy z okolních oblastí, jakožto exkluzivní produkty.

Mnohem častěji se stálá sídla objevují až zhruba v polovině 10. tis. př. n. l. Přibližně ke konci tohoto tisíciletí vznikají také první monumentální stavby z kamene na lokalitách v Tel Es Sultanu (Jericho, Jordánsko) či v Göbekli Tepe (Turecko). Až v této době jsou na větších sídlištích odkrývány doklady kultivace pozdějších kulturních plodin, dále chov koz, ovcí a později skotu či prasat. Dosud žádný z těchto nálezů však ještě nenese typické domestikační znaky.

Samostatné dlouhé domy rozdělené do několika vnitřních prostor, nejsou neolitickou novinkou střední Evropy. Již z před-keramického období PPNB existují v JV Turecku doklady více než 10 m dlouhých staveb s kombinací kůlové konstrukce a kamenných podezdívek, jak ukazuje tento obrázek rekonstrukce dlouhého domu podle představ tureckých badatelů. V Syro-levantské oblasti byly využívány spíše nepálené cihly a domy byly tradičně stavěny v těsné blízkosti. Převzato a upraveno podle Özdoğan et al. 2011, str. 124, obr. 7b

Zajímavou položku v historii bádání o předovýchodním neolitu představuje Anatolie – dnešní území Turecka. V průběhu 9. a 8. tis. př. n. l. existovaly intenzivní komunikační sítě mezi jihovýchodním a centrálním územím Turecka a Syro-levantskou oblastí. Je to úsek neolitu, kde se již lze setkat se stratifikovanými (a tedy hodnověrnými) nálezy domestikovaných rostlin a zvířat. Úsek před-keramického neolitu, označovaný v této době jako PPNB, je absolutním vyvrcholením předchozího vývoje – kontaktů, subsistenčních aktivit, technologií a zvyků. Ke konci této epochy známe celou řadu tzv. mega-sídlišť dosahujících ploch až přes 10 hektarů, s obdélnými domy rozdělenými do více prostor. Na konci 8. tis. jsou však sídelní aglomerace opouštěny nebo se jejich rozsah radikálně zmenšuje. Může to být způsobeno vlivem přírodního prostředí, vyčerpáním zdrojů, populační explozí či změnou subsistenční strategie či přeorientováním se na nějakou z forem sezónního pastevectví. Podíl importů se většinou snižuje a obecně se mění rovněž způsob pohřbívání. Je to však také období četných dokladů osídlení v západnějších částech Anatolie a existují i oblasti, kde hustota neolitických lokalit rapidně narůstá. Je to období, které je klíčové pro náš evropský kontinent, i když jak uvidíme později, o příčinách a důsledcích těchto změn se stále vedou spory. V současnosti, zdá se, převažuje zejména u tureckých badatelů představa o migraci obyvatel v průběhu konce 7. tis. až počátkem 6. tis. př. n. l. z Anatolie na Balkán.

Na základě přírodovědných analýz rostlinných zbytků, datovaných do různých výše zmiňovaných období, se generace badatelů pokoušely stanovit počátek, místo původu a také průběh kultivace a domestikace obilovin. Zdá se však, že zatím na základě současných znalostí musíme spíše uvažovat o několika ohniscích a různých příčinách vzniku neolitu na Předním východě.

Chcete se dozvědět víc?

• Barker, G. 2006: The Agricultural Revolution in Prehistory: Why did Foragers become Farmers? Oxford: Oxford University Press, 125.
• Colledge, S. – Conolly, J. 2010: Reassessing the evidence for the cultivation of wild crops during the Younger Dryas at Tell Abu Hureyra, Syria. Environmental Archaeology. The Journal of Human Palaeoecology 15/2, 124-138.
• Nadel, D. – Piperno, D. R. – Holst, I. – Snir, A. – Weiss, E. 2012: New evidence for the processing of wild cereal grains at Ohalo II, a 23 000-year old campsite on the shore of the Sea of Galilee, Israel. Antiquity 86, 990–1003.
• Özdoğan, M. – Başgelen, N. 1999: Neolithic in Turkey, the Cradle of Civilisation. Istanbul: Archaeology & Art Publications, 193-202.
• Potts, D. T. ed. 2012: A Companion to the Archaeology of the Ancient Near East. Blackwell Companions to the Ancient World. Volume 1. Wiley-Blackwell.
• Schmidt, K. 2007: Sie bauten die ersten Tempel. Das rätselhafte Heiligtum der Steinzeitjäger. München: Verlag C. H. Beck.
• Simmons, A. H. 2010: The Neolithic Revolution in the Near East: Transforming the Human Landscape. Tucson: University of Arizona Press, 184-194.
• Wright, K. I. 1994: Ground – stone tools and hunter – gatherer subsistence in southwest Asia: implications for the transition to farming. American Antiquity 59, 238–263.